You good lads who went to destroy
With defiance in your hearts and fists raised high
Wishing to create for men worlds of joy
It is to you I sing this last goodbye.
My defiance has been tempered by the sands of time,
Rust has eaten both the sword and the sheath.
But the brutal, singing brave mobs of grime
Are those whom I love and this I bequeath.
My friends in symposiums today discourse
While tomorrow they may fall into perfidy.
At night they look from the balcony, voices hoarse
And smile and remind themselves: Diem perdidi.
They are not those who with respect kiss the maiden;
They see no interest in the childbearing hips.
At night near the tables that with wine are laden
They are the knights of the cocotte who strips.
I have friends in these bohemian men;
For a short time our veins course with blood.
In our hair is braided the rose from the glen,
And after us, well, then comes the flood.
Po nás potopa
Vy dobří hoši, co jste vyšli bořit
se vzdorem v srdcích, s pěstí sevřenou,
co lidstvu nové ráje chcete stvořit,
vám zpívám píseň na rozloučenou.
Můj vzdor se zchladil volnou sprchou času,
rez s pochvou srostil meče rukojeť.
Brutální, zpěvnou, lehkovážnou chasu
v svém srdci jsem si zamiloval teď.
Mí přátelé se v symposiích baví,
by zase zítra klesli do bídy.
Navečer z loží zvedajíce hlavy
se v duchu těší: Diem perdidi.
Se zbožnou úctou nelíbají holku,
je nevábí zpěv plodných samiček.
V kavárnách nočních u politých stolků
jsou rytíři pochybných dámiček.
Mám za přátele marnotratné muže.
Z nás každý rád svou hřivnu zakopá.
My do svých vlasů vplétáme si růže,
a po nás, což - ať přijde potopa!
Original: František Gellner, 1901
Translation: myself, 2008
